Rudí nostalgici

Máme tendenci si pamatovat hlavně hezké a příjemné věci, a naše vzpomínky jsou tak často růžovější, než byla skutečnost. Před těmi více než 35 lety jsme byli mladí, svěží a zdraví, mnozí jsme si ještě užívali bezstarostný život v péči rodičů a o praktickou stránku života se tolik nezajímali. A často si tak můžeme myslet, že dřív jsme se měli lépe než dnes, i když to vlastně nemusí být vůbec pravda. Proto je užitečné si občas minulost připomenout také prostřednictvím tvrdých čísel.

Právě takové srovnání naleznete na stránce ZaKomunismu.cz.

Běžný nákup byl v roce 1989 o 200 % dražší než dnes.
Automobil Škoda byl v roce 1989 o 165 % dražší než dnes.
Benzín byl o 160 % dražší než dnes.
Elektrický sporák byl o 370 % dražší než dnes.
Automatická pračka byla o 545 % dražší než dnes.
Čalouněná sedačka byla o 820 % dražší než dnes.
Více srovnání na odkazu výše…

Za zmínku ale stojí také jiné faktory.
– Zásadní omezení osobní svobody.
– Zrušení demokratických voleb a vláda jedné strany.
– Cenzura médií, knih, filmu i kultury.
– Perzekuce politických odpůrců a disidentů.
– Zákaz svobodného cestování do západních zemí.
– Znárodnění soukromého majetku a nucená kolektivizace zemědělství.
– Omezený přístup k moderním technologiím a informacím ze zahraničí.

Tvrdit, že bylo lépe, je tedy naprosto nemyslitelné!

Ve skutečnosti se na státní byt často čekalo řadu let, běžně i 5–10 let nebo déle. Přidělení bytu nezáviselo jen na potřebě, ale také na zaměstnavateli, místním národním výboru nebo politických a společenských okolnostech. Mladé rodiny často dlouhá léta bydlely u rodičů nebo ve stísněných podmínkách, než se na ně dostala řada. Toto je velmi dobře vidět ve časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové. Nebylo možné si svobodně vybrat lokalitu, velikost ani termín přidělení bytu, pokud k tomu už náhodou došlo.

Ve skutečnosti vznikal systém neformálních privilegií, kde rozhodovala především politická loajalita ke komunistické straně a postavení v jejích strukturách. Členové a funkcionáři strany měli výrazně lepší přístup k bydlení, kvalitnějším potravinám, zdravotní péči i možnostem cestování. Existovaly speciální obchody (tzv. „prodejny pro vybrané“), rekreační zařízení nebo zdravotnická péče určená jen pro elitu režimu.

Zatímco běžní občané čekali ve frontách a měli omezený výběr zboží, lidé s „krytím“ v systému mohli získat věci rychleji nebo vůbec jako nedostupné pro ostatní. Nerovnost se projevovala i ve vzdělání a kariéře – přijetí na školy nebo lepší pracovní pozice často záviselo na „kádrovém profilu“, tedy politické spolehlivosti rodiny i jednotlivce.

Rovnost tedy existovala spíše jako ideologické heslo, zatímco v praxi šlo o hierarchický systém zvýhodňující vybrané skupiny obyvatel.

Kriminalita v období komunismu v Československu existovala, ale její skutečný rozsah nebyl veřejně příliš viditelný.

Hlavním důvodem byla cenzura a kontrola médií, která o mnoha trestných činech neinformovala nebo je prezentovala zkresleně. Tím vznikal dojem vyšší bezpečnosti, než jaká byla ve skutečnosti.

Vedle běžné kriminality (krádeže, násilné činy) se rozvíjela také šedá ekonomika – tedy černý trh, neoficiální služby nebo obcházení nedostatkového zboží. Tyto jevy byly častým důsledkem nedostatkové ekonomiky.

Specifickou kapitolou byla i politická kriminalita, kdy byli lidé postihováni za názory, emigraci nebo odpor vůči režimu, což bylo běžnou součástí fungování tehdejšího systému.

Celkově tedy kriminalita nezmizela, jen byla méně viditelná a státem silně kontrolovaná v informacích i statistice.

Napiš nám a rádi to sem přidáme! 🙂